Je naprosto neobvyklé a v historii ojedinělé, aby jediný člověk od základů vybudoval celé vědní odvětví, stanovil hlavní principy a do detilů je rozpracoval, přičemž další dvousetletý vývoj oboru jeho objevy jen potvrdil. Ano byl to Samuel Hahneman, zakladatel homeopatie, který toho ve svém životě mnoho dokázal a mnoho lidí zachránil!

Samuel Hahnemann (1755 - 1843) vystudoval medicínu a chemii na univerzitě v Lipsku. Po ukončení studií pracoval jako lékař. Byl však rozčarován bolestivými a neúčinnými léčebnými metodami té doby (pouštění žilou, používání silných projímadel, léky s velmi silnými vedlejšími účinky), a proto zanechal lékařské práce a začal se věnovat studiu, výzkumu, psaní a překládání.

Mimo jiné přeložil také esej o chinovníku od dr. Williama Cullena. Z kůry této rostliny se získává chinin, který se používá jako lék na malárii. Hahnemann na sobě lék vyzkoušel a vypozoroval, že po jeho podání se u zdravého člověka objevují příznaky malárie, tedy symptomy nemoci, která se tímto lékem léčí. Tento objev měl zásadní význam pro rozvoj homeopatické teorie a praxe: Hahnemann tedy sledoval, jaké příznaky vyvolá určitá látka u zdravého člověka a na základě toho usuzoval, jaký stav se pomocí této látky dá léčit.

Podobné léčí podobné...
Hahnemann nepochybně znal Hippokratovo dílo o léčení podobným a nakonec svými pokusy platnost tohoto principu potvrdil. Jeho věta Similia similibus curantur (podobné léčí podobné) se stala prvním zákonem systému léčení, který Hahnemann nazval "homeopatie" z řeckého homoios (podobný) a pathos (utrpení či nemoc).

Hahnemann začal opět působit jako lékař, ale předepisoval léky na zcela odlišném základě, než bylo tehdy zvykem. Používal látky, které nashromáždil při provádění testů, a pro své pacienty hledal lék, jehož "obraz" se nejvíce shodoval s projevy nemoci pacienta. Jeho kolegové tuto metodu sice neuznávali, ale Hahnemann měl pacientů čím dál víc. Od ostatních lékařů se lišil také tím, že nikdy nepodával více léků současně. V té době to bylo neslýchané, jelikož lékárníci míchali dohromady spoustu různých látek, a vydělávali tak mimo jiné spoustu peněz.. Mezi lékárníky měl tudíž plno odpůrců.

Samuel Hahnemann nebyl však stále se svými výsledky spokojen, jelikož léky, které používal, měly vedlejší účinky. Chtěl vedlejší účinky minimalizovat, a tak dělal pokusy se stále menšími a menšími dávkami léků. Zjistil však, že když lék zředil do té míry, že neměl žádné vedlejší účinky, neměl pak ani účinek léčivý. Vyvinul proto nový způsob ředění. Místo aby látku jen obyčejně zamíchal, po každém ředění ji silně protřepával. Tento proces nazval "třepáním" a výsledný lék označil jako "potencovaný". Kromě toho, že lék vyrobený tímto novým postupem neměl žádné vedlejší účinky, působil podle Hahnemanna tím účinněji, čím více byl naředěný (a protřepaný). Otec homeopatie se domníval, že při třepání se z látky uvolňuje síla či energie (přičemž dochází k jistému "otiskování" do rozpouštědla - do alkoholu nebo vody) a toxické účinky se ztratí.

Hahnemann označoval potencované léky číslem podle toho, kolikrát prováděl ředění. Zpočátku předepisoval léky naředěné do 6. potence, potom začal experimentovat s vyšším ředěním a zjistil, že takto naředěné léky jsou dokonce ještě účinnější. Předepisoval léky do třicáté potence, jeho pokračovatelé však používali ještě vyšší ředění. Díky uvedenému procesu ředění pohlíželi ostatní lékaři na homeopatii ještě s daleko větším rozhořčením a výsměchem. Nedokázali si logicky vysvětlit a tím pádem ani přijmout myšlenku, že by jakákoliv látka v tak vysokém ředění mohla mít vůbec nějaký účinek.

Hahnemann během svého života nashromáždil a zaznamenal obrovské množství informací. V letech 1811 - 1821 vydal svou první šestidílnou Materii medicu, v níž sepsal výsledky testů, které do té doby provedl - velmi podrobně zde popsal 66 léků.

V roce 1828 vyšlo jeho další dílo Chronické nemoci a jejich homeopatická léčba. Jeho stěžejním dílem byla jeho kniha Organon léčebného umění .

Neuzdravený neplatí

V roce 1834 si Hahnemann v Paříži zřídil prosperující praxi a léčil pacienty pod heslem "ten, koho nevyléčím, nemusí platit". Zemřel v roce 1843, kdy byla homeopatie rozšířená už po celém světě.

V současné době se homeopatie rozšířila po celé Evropě. Zájem o ni je ve Francii: homeopatické léky jsou volně k dostání ve většině lékáren a v některých nemocnicích pracují homeopatičtí poradci. Také v Německu, zemi svého původu, se homeopatie stala velice populární a praktikuje ji tu několik tisíc homeopatů. Je oblíbená také v Kanadě, i v mnoha asijských a jihoamerických zemích. Ve Velké Británii existuje přinejmenším šest vysokých homeopatických škol. V České republice byla homeopatie do roku 1989 zakázána, v posledních letech zaznamenává i zdenebývalý rozvoj.